Komentář k doplnění Pravidel debaty formátu Debatiáda 2025/2026

Pro debatní sezónu 2025/2026 došlo k úpravám Pravidel debaty formátu Debatiáda. Pro snadnější orientaci ve změnách jsme sepsali tento komentář.

Zdroje důkazů (2.4)

Podle pravidel si nyní smí rozhodčí po debatě od týmů vyžádat zdroje důkazů, kterými podporovaly své stanovisko.

Hodnotící kritérium 8 vyžaduje po debatérech, aby své stanovisko podporovali důkazy. Debatér používá důkaz nejčastěji za účelem konkrétně ilustrovat svou představu („Příkladem toho, kde naše řešení v praxi funguje, je země X. Popíšeme teď, jak přesně je tam řešení provedeno a k jakým pozitivním výsledkům vede.”). Nebo aby podpořil své vysvětlení, že jím avizovaná situace opravdu může nastat („Výzkumy říkají, že když lidé přestanou dělat X, začne růst Y.”). Důkazem jsou nejčastěji fakta a statistiky, výzkumy, průzkumy, příklady aj. Dokazovat je potřeba především skutečnosti, které jsou překvapivé, nejsou obecně známé, popř. zcela jasné. Více o důkazech najdete v Průvodci v kapitole 5.

Zdroje důkazů nebude rozhodčí žádat po každé debatě. Cílem rozhodčího není zkoušet tým a testovat, zda si je schopen ukládat zdroje svých důkazů, nebude tedy docházet k namátkovým kontrolám. Rozhodčí si vyžádá důkaz jen v opodstatněných případech. Těmi jsou především:

1. Tým tvrdí, že přednáší fakt. Informace je však velmi neintuitivní, na základě selského rozumu nevychází z reality a existuje šance, že není podložená nebo že je týmem (omylem) dezinterpretovaná. Rozhodčí tedy její hodnotu ověří ve zdroji, kde ji tým dohledal.
2. Oba týmy přednáší důkazy, které si navzájem odporují. Rozhodčí si tak vyžádá oba zdroje, aby mohl vyhodnotit, který z důkazů je hodnotnější (např. na základě toho, z jak kvalitního zdroje pochází, jak je aktuální, reprezentativní atp.).
3. Tým opakovaně v debatě tvrdí přesně to, co se mu hodí. Existuje riziko, že si důkazy vymýšlí. Proto tuto skutečnost rozhodčí ověří vyžádáním zdrojů.

Následně rozhodčí situaci rozřeší. Pokud jsou zdroj důkazu i v něm uvedená informace v pořádku, rozhodčí je uzná. Pokud ne, ve valné většině případů podá odpovídající zpětnou vazbu. Např. pokud tým důkaz omylem dezinterpretoval (třeba zkrátka nedokázal vzhledem ke svému věku a dovednostem správně vyhodnotit složitý výzkum a pochopí jeho výsledky chybně), rozhodčí popíše, co se stalo, vysvětlí, co taková práce s důkazy pro debatu ale i mimo ni znamená, a nabídne správný postup, jak příště s důkazy pracovat. Kvalita důkazu se také promítne do hodnocení kritéria 8, případně dalších dotčených kritérií.

Pokud však tým účelově s důkazy manipuluje nebo si je dokonce vymýšlí, jedná se o porušení Etického kodexu a tým debatu kontumačně prohraje.

Negace souhlasí s problémem (3. 2. 1)

Již v původních pravidlech mohla negace souhlasit s problémem afirmace, kritizovat pouze řešení a následně přednést vlastní řešení. Nyní pravidla předepisují navíc to, že negace musí svůj souhlas s problémem odůvodnit.

K tomuto opatření dochází ze dvou důvodů. Zaprvé, kdyby negace problém pouze odsouhlasila, nebylo by možné ohodnotit ji v kritériu 1. Zadruhé, negace by pouhým vyjádření souhlasu nebyla dostatečně přesvědčivá. Odůvodnění souhlasu s problémem pomůže negaci ukázat rozhodčímu, jaká je motivace týmu pracovat se stejným problémem, resp. proč týmu také přijde problém podstatný.

Negace by tedy měla dostatečně, případně až významně doplnit důvody pro výběr problému, které přednesla afirmace. Může doplnit další argumenty, proč by společnost měla právě tento problém řešit. Může oproti afirmaci více nebo konkrétněji rozvést některé z vysvětlení pro volbu daného problému. Na základě kvality tohoto odůvodnění pak bude negace hodnocena v kritériu 1.

Příklad

Debatuje se na tezi „Česká republika by měla bojovat proti obezitě.”

Afirmace uvádí, že podle statistik je v ČR obézních 25 % dětí ve věku 13-17 let (SZÚ, 2024). Problémem je, že stát nepečuje o děti ve špatné socioekonomické situaci, které kvůli nedostatku financí často nemají možnost se zdravě stravovat nebo navštěvovat pohybové aktivity. Řešením by bylo, aby se tyto děti mohly zadarmo stravovat ve škole. Negace s řešením nesouhlasí a bude jej kritizovat. Obědy zadarmo podle ní nic nevyřeší, protože často dětem nechutnají nebo nejsou vyloženě zdravé. Má připravené řešení, které je podle ní lepší. S problémem ale souhlasí a chce ho také řešit. Provedení pokynu z pravidel, tedy odůvodnění souhlasu s problémem, by mohlo v tomto konkrétním případě vypadat například takto:

• Negace přednese to, co si sama připravila, tím afirmaci doplní. Je jen malá pravděpodobnost, že si oba týmy připravily naprosto totožnou obhajobu problému.
• Doplní afirmaci o další argument. Např. ukáže, jak nečinnost státu dopadá na děti ve věku do 13 let a to nejen pomocí důkazu (který se stejně hodnotí v kritériu 8), ale hlavně pomocí vysvětlení. Je možné vysvětlit např. že děti starší 13 let už někdy alespoň chodí na brigádu, nebo ze svého vlastního rozumu žijí zdravěji. Ale problém je o to palčivější, že se týká třeba i mladších dětí, které zpravidla o svém životním stylu nerozhodují vůbec.
• Doplní informace potřebné pro pochopení řešení negace. Pokud by řešením bylo navýšit počet hodin tělocviku, mohla by negace k problému dodat další důvody, proč zmiňované děti nesportují. Ekonomická stránka věci je zřejmá, nabízí se pak ale ještě ta sociální. Negace by tedy mohla například na modelové situaci matky samoživitelky ilustrovat, že i kdyby jí zbyly finance na sportovní kroužek, z důvodu velkého pracovního vytížení a třeba i většího počtu dětí, nemá možnost dítě na kroužek vodit a pak jej vyzvedávat a dítě se tak ke sportu nedostane. Je tedy potřeba, aby stát dětem nabídl více dostupného sportu formou TV.

Absence kritiky (3. 2. 1)

Pravidla nově říkají, že pokud tým není kritizován, je jeho povinností přesto dál rozvíjet vlastní stanovisko.

Pravidlo reaguje na události z minulých sezón, kdy se stávalo, že jeden z týmů druhý nekritizoval, nejčastěji zapomněl, neznal pravidla nebo nevěděl, jak má konkrétní stanovisko oponenta kritizovat. V takové chvíli pak ale nemůže být nekritizovaný tým hodnocen v kritériu 4 (obrana stanoviska), protože se nemá proti čemu bránit. Druhý řečník týmu by tak měl i přesto týmové stanovisko dále rozvíjet. Je možné například konkrétněji a do větší hloubky analyzovat problém a dodat mu tak na závažnosti nebo přidat a popsat další výhody řešení. Na základě tohoto rozvíjení bude tým v kritériu 4 hodnocen.

Příklad

Debatuje se na tezi: „Školní výlety (školy v přírodě, lyžařské výcviky) by se měly změnit.”

Afirmace si jako problém stanovila, že výletů a podobných akcí školy pořádají málo. Žáci se tak veškerou látku učí hlavně v teorii, ale mnohem víc by se toho naučili, kdyby mohli vyrazit do terénu a v rámci předmětu si něco vyzkoušet na vlastní kůži. Řešením afirmace by bylo, aby bylo v každém předmětu povinné alespoň jednou za školní rok absolvovat exkurzi nebo výlet. Tuto povinnost by měl vždy konkrétní učitel. Negace na stanovisko afirmace vůbec nereaguje, věnuje se v první řeči pouze představení vlastního stanoviska, chce řešit úplně jiný problém a má pro něj své vlastní řešení.

Afirmace tak ve druhé řeči samozřejmě kritizuje stanovisko negace, protože má ale také povinnost obrany, vrací se ke svému stanovisku. Nejprve slušně poukáže na fakt, že oponent nekritizoval, a tak se teď nemá proti čemu bránit. Pak své stanovisko dál rozvíjí. Jednak přednáší to, co si připravila jako obranu na možnou kritiku. Dodává další důvody, proč by bylo pro žáky prospěšné, aby bylo výletů více, tedy posiluje závažnost svého problému: žák změní prostředí a je to pro něj zpestřením, když si může v praxi zkusit mlít mouku ve skanzenu, dokáže si hned lépe představit, jak lidé v té době žili – ve škole by si o tom jen četl v učebnici, setkání s inspirativní osobou z oboru ho může pro obor nadchnout aj. Může také posílit řešení a upozornit na další možné výhody, které přinese. Více výletů by neznamenalo jen lepší porozumění předmětu, ale také třeba stmelování třídního kolektivu nebo vytvoření lepšího vztahu mezi žáky a hodnotou vzdělání. Nebo může afirmace kterýkoliv z těchto bodů vzít a vysvětlit podrobněji. Například, jak se liší vnímání a pozornost žáka v hodině a při aktivitě na výletě.

Jeden problém a jedno řešení (3. 2. 1)

Již v původní pravidla říkala, že tým volí pro celou debatu jedno stanovisko. Nyní ale konkretizují, že tímto tvrzením jsou myšleny jeden problém a jedno řešení. Řešení však smí mít více kroků, pokud je to nutné pro jeho proveditelnost.

Každý tým si pro obhajobu v debatě volí pouze jeden problém. Zaprvé se do časového limitu více problémů a pak ještě jejich řešení nevejdou, resp. za poskytovaný časový limit nemohou týmy stihnout náležitě představit a obhájit více než jedno stanovisko s jedním problémem a jedním řešením. Zadruhé, představit a řešit více problémů by nebylo strategické, protože tým je pomocí bodů hodnocen jen jednou, nemůže být hodnocen zvlášť za každý problém. Kdyby byl tedy například jeden problém týmu skvěle vysvětlen a obhájen a zasloužil by si 3 body a druhý jen v rychlosti do debaty vržen bez jasné návaznosti na tezi a zasloužil by si 0 bodů, rozhodčí hodnotí kritérium problému jako celek a nemohl by tak udělit celé 3 body, což je škoda.

Řešení týmu však smí mít více kroků, pokud je zřejmé, nebo tým dokáže vysvětlit, že jsou všechny nutné. Typicky je možné např. v prvním kroku představit, kde by tým v roli státu získal peníze, aby pak v druhém kroku mohl své řešení realizovat. Kdyby chtěl tým řešit lépe dětskou obezitu, mohl by jako řešení navrhnout v prvním kroku reformu školního stravování a ve druhém kroku obědy zdarma, aby reforma měla dopad.

Kdyby ale tým tvrdil, že bude dětskou obezitu řešit jednak obědy zdarma, jednak rozšířením nabídky sportovních kroužků ve všech DDM, pak i sportovní aplikací, kde děti budou vyhrávat za sportování ceny a ještě něčím dalším, už se nejedná o řešení s více kroky, ale o více jednotlivých řešení. Za všemi prezentovanými řešeními stojí složitá problematika, kterou je potřeba vysvětlit, dokázat a obhájit a řešení jsou tak nesouvisející, že by nebylo možné to za časový limit stihnout (podobně jako u dvou problémů). Z těchto návrhů je tedy potřeba vybrat takové řešení, které by podle týmu bylo samo o sobě funkční, proveditelné a tým by si za ním dokázal stát.