Poznámky k debatnímu okruhu Náboženství

Výbor pro teze sepsal základní myšlenky k debatování tezí z okruhu pro podzimní část Debatní ligy a Debate League. í nabízí radu rozhodčím, jak se co nejlépe poprat s vypisováním zpětné vazby.


Jak chápat náboženství

Na úvod je potřeba pochopit, že náboženství, víra a církve jsou velmi komplexní fenomény. Asi si dovedeme představit, že pojmy spjaté s náboženstvím se týkají víry v Boha nebo obdobné nadpřirozeno, že se jedná o ty věci, které člověka nějakým způsobem přesahují, a souvisí s tím také témata vlastního duchovního (spirituálního) života jednotlivce. Církve a náboženské společnosti pak věřící sdružují. V odborné literatuře se o náboženství dočteme, že se jedná o systém víry a praktik, který se vztahuje k posvátným věcem1, přičemž se jedná právě o věci člověka přesahující (jsou tzv. transcendentní). Z výše uvedeného plyne, že definice náboženství může být a je velmi široká. 

Taková náboženská víra se samozřejmě v různých systémech (křesťanství, judaismus, islám, východní náboženství atd., ale i různá nová náboženská hnutí) praktikují různými způsoby. Na tomto místě je tedy potřeba být velmi obezřetný. Pokud chceme o náboženství v tomto nejširším smyslu slova něco vyvozovat, nezakazujeme to, jen je potřeba učinit určitou míru zobecnění. V různých náboženských systémech hrají také významnou roli symboly, kříže, půlměsíce a ty, ač jsou vyobrazením jednoduché, jsou mnohdy součástí víry stejně jako posvátné texty. Také formální autoritě různá náboženství (judaismus, islám nebo i jednotlivé církve v rámci křesťanství) přisuzují rozdílnou vážnost a závaznost, například katolická církev má závazný Kodex kanonického práva. Něco takového ale mnohé menší církve vůbec nemají.2   V případě islámu a judaismu existuje praxe náboženského práva dlouhodobě, ale i v těchto systémech se vyskytují různé frakce, a tedy i závaznost předpisů se liší. 

V textu je dále používán termín církev, je jím myšleno náboženské společenství obecně. 

Svoboda vyznání

Svoboda vyznání je jedním ze základních stavebních kamenů všech demokratických států, Listina základních práv a svobod ji uvádí mezi základními právy každého člověka.3 Stát tuto svobodu chrání, je ale třeba chápat, že stát chrání náboženství obecně, a nikoli konkrétní víru. Toto právo ale také znamená, že víra nesmí být nikomu nucena, což nás přivádí k otázce, kde může být hranice mezi soukromou a veřejnou povahou náboženství.

Soukromé a veřejné

Ve společnosti je celá řada institutů nebo situací, kdy lze jednoznačně říct: Toto je soukromá záležitost, toto je záležitost veřejná. Takto jednoduché to v případě náboženství není, protože už jen samotná víra může být jak soukromá (modlím se doma), tak veřejná (modlím se na bohoslužbě, konám nějaký náboženský průvod). Zde se nabízejí debatně zajímavé otázky. Jaký má mít náboženství prostor na veřejnosti? Jakou má hrát roli ve vztahu ke státu, škole, rodině? Má existovat plná odluka náboženství a státu? A je to vůbec možné? V rámci celé Evropy není shoda na tom, jak se právě v této oblasti má stát a společnost chovat.

Ve Francii nelze uzavřít pro stát platné církevní manželství, naopak v Polsku má katolická církev silný vliv na politiku. Česká republika stojí někde uprostřed, největší česká církev – římskokatolická – neumožňuje svým kněžím a biskupům4 kandidovat ve volbách a její vliv není tak patrný, ale řada politiků (KDU-ČSL nebo ODS) se k ní hlásí. V České republice je možné zakládat například církevní školy (arcibiskupská gymnázia nebo Lauderovy školy5), uzavírat platná manželství před církvemi, stát nijak nezasahuje například do jmenování  biskupů, v tomto smyslu jsou církve plně autonomní. Stát v současné době také přispívá na chod náboženských společností ze státního rozpočtu. 

Náboženství v České republice řečí čísel

Podle posledního sčítání obyvatel se k nějakému náboženskému směru hlásí přibližně 1 300 000 obyvatel6, přičemž toto číslo neznamená, že se všichni tito lidé identifikují s nějakou církví, a už vůbec to neznamená, že tito lidé pravidelně víru praktikují. Podle příslušnosti k církvi je největší ta římskokatolická se 741 000 členy, následovaná Českobratrskou církví evangelickou se 32 000 a Církví československou husitskou přibližně s 23 000 členy. Poté následují církve se členy v nižších tisících až po církve s členy v desítkách. K ostatním náboženským systémům se hlásí vyznavači v maximálním počtu nízkých jednotek tisíců. Míra religiozity je v České republice rozvrstvena velmi nerovnoměrně, za nejreligióznější oblast je považováno Zlínsko a Uherskohradišťsko (speciálně v okresu Uherské Hradiště je religiozita cca 50%, hlavně v oblasti Velehradu).7

Jak k náboženství přistupovat, abychom měli hezké debaty

  • Berme v potaz, že náboženství je nejenom společenský fenomén, ale pro mnohé má i silný osobní rozměr. Debatujme s ohledem na to, že v místnosti může být příslušník některé z debatovaných církví, a vyhněme se nejapným vtipům a přílišnému zobecňování, zvlášť pokud církev kritizujeme. 
  • Pokud v rámci debaty dojde na některou z citlivých problematik, které se v diskuzích o náboženství objevují (postoj k LGBTQAI+ minoritě, zneužívání dětí církevními hodnostáři, terorismus ve jménu náboženství atd.), buďte zvlášť opatrní – vyvarujte se grafických popisů, netvrďte, že každý věřící tyto věci podporuje apod.
  • Buďte konkrétní, ale zároveň zobecňujte. V ČR existuje 44 církví a náboženských společností, velmi pravděpodobně nebudeme debatovat o jedné církvi, ale o obecných principech. Pokud tedy najdete v nějaké církvi vhodný příklad, zamyslete se nad tím, zda je reprezentativní pro podstatnou část církví, a vhodně jej zobecněte.
  • Poctivě pracujte s důkazy a zdroji, svět náboženství je velmi komplexní a je velmi jednoduché dopustit se nepřesné nebo pochybné interpretace. 
  • Náboženství mělo výraznou roli v lidských dějinách, pokud si nejste jistí, vyhněte se historickým exkurzům, a pokud si v historických paralelách jistí jste, zamyslete se, jestli není lepší strategie. 
  • Některé termíny v civilní a náboženské oblasti mohou znít stejně, ale mají různý obsah (např. manželství před úřadem a v církvi je právně rovnocenné, ale v náboženském životě je mezi těmito formami obrovský rozdíl).
  • Práce s odkazy v kultuře (filmu nebo literatuře) je velmi ošidná, celá řada filmů zobrazuje náboženství dramaticky jinak, než jaké je ve skutečnosti. 
  • Pokud vám nějaký zdroj přijde podivný, najděte si další, který tvrzení potvrdí nebo vyvrátí. 
  • Zjednodušujte. Struktury některých církví jsou dosti složité, v debatě je potřeba poukazovat především na principy. 
  • Pokud vám je náboženská tematika osobně cizí, můžete si zkusit promluvit s věřícími lidmi ve svém okolí o tom, co jim víra a církev dává, ale i co naopak vnímají jako jejich problémy. Věříme, že tato vzájemná reflexe může být obohacující.

Literatura

  1. DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh, 2002. ISBN 80-70-17-721-7. s. 55
  2. Kodex kanonického práva – Code of Canon Law: Table of Contents (vatican.va).
  3. Čl. 3 počínaje – Listina základních práv a svobod
  4. Biskup je v některých církvích hlavou místní církve (například na území určitého kraje) – moc biskupa se často odvozuje od Apoštolů.
  5. Lauderovy školy v Praze – škola ŽNO
  6. Náboženská víra | Sčítání 2021 (czso.cz) – poslední sčítání obyvatel.
  7. Komplexní studie ČSÚ ohledně stavu a počtu věřících v ČR, od roku 2014 došlo k pohybům, ale ne příliš dramatickým, vypovídající hodnota je stále velmi dobrá. Dostupné z: Microsoft Word – 17022014 (czso.cz)