Poznámky k tezi „Veškeré akademické výstupy by měly být volně dostupné“
Ředitelství soutěží si pro vás připravilo článek k tezi pro podzimní část turnajů
Co najdete v tomto článku
Tento článek je rozdělen na tři části. Zaprvé proberu proces, jak se vědecký článek dostane od vzniku výzkumu až k vydání, v druhé části krátce popíšu hnutí Open Access, které stojí za veřejnou dostupnost všech vědeckých článků, a ve třetí části shrnu, co by na tom všem teze mohla změnit.
Jak se výzkum dostane z laboratoře do vědeckého časopisu
Nejprve stručně vysvětlím, jak vzniká vědecký článek. Tento proces má 6 hlavních kroků:
Žádost o granty/financování
Zaprvé musí vědec získat finance na laboratorní vybavení, přístup k unikátním datům, mzdy pro výzkumné asistenty atd., aby mohl svůj výzkum provádět. Valná většina výzkumu je financována z vládních peněz, ať už přímo od ministerstev nebo od neziskových organizací, které státní finance rozdělují za něj.
U každého grantu je mnoho zájemců, proto je potřeba nějaký způsob, jak kandidáty porovnat. Obvykle se hodnotí podle počtu citací, které vědec má na svých článcích (čím více je citován, tím kvalitnější nejspíš jeho články jsou), prestiže univerzity nebo výzkumné instituce, na které pracuje, inovativnost designu specifického projektu nebo experimentu apod. Aby si vědci zvýšili šance, že grant získají, spojují se do výzkumných týmů – proto má většina článků více autorů.
Vytváření výzkumu
Po získání financí začíná samotný výzkum, tzn. sbírání dat, provádění laboratorních měření, analýza získaných dat, sepsání textu článku atd.
Vybírání časopisu
Jakmile je „první verze“ článku napsána, musí se autoři rozhodnout, v jakém vědeckém časopisu ho chtějí vydat. Většina vydavatelů si totiž na jimi vydané články nárokuje autorská práva, takže je poté vědci nesmí vydat v žádném jiném vědeckém časopise.
Vědci samozřejmě chtějí dělat výzkum i do budoucna, proto chtějí mít dobrý vědecký životopis, a proto dbají, aby i časopis, ve kterém článek vydají, byl prestižní. To se nejčastěji měří pomocí tzv. Impakt faktoru časopisu, což je měřítko průměrného počtu citací článků tohoto časopisu.
Dalším kritériem jsou také publikační poplatky (angl. APC – Article Processing Charge), které si vydavatel účtuje za editaci, revizi a tisknutí samotného časopisu, které nemusí vždy být pokryty původním grantem – to je problém hlavně pro vědce z chudších univerzit a zemí, kteří často vysoké poplatky nemohou zaplatit. U prestižních časopisů se mohou částky pohybovat až v tisících dolarů za jediný článek.
Proces editace
Když přistane článek do vědeckého časopisu, prochází před vydáním několikakrokovou revizí. Nejdříve článek zhodnotí editor, poté ho předá komisi vědců daného oboru.
Úkolem editora je zhodnotit, zda článek má vůbec potenciál být vydán v daném časopise – např. jestli sedí do oboru, kterým se časopis zabývá, jestli alespoň na první pohled dávají použité metody smysl apod. Editoři jsou obvykle experti v daném oboru, přesto jsou placeni pouze symbolickou částkou. I tak ale jsou ochotni tuto práci provádět, protože být editorem prestižního vědeckého časopisu je velký bonus pro vědecký životopis, takže potom mají např. vyšší šanci být povýšeni na univerzitě, která je zaměstnává.
Peer review
Pokud článek přejde přes editora, je poslán komisi ostatních vědců pro podrobnější zhodnocení (angl. peer review). Obvykle jsou tito vědci anonymní a vykonávají tento úkol na dobrovolnické bázi, “pro dobro oboru.” Na základě rozhodnutí této komise je poté článek přijat, tak jak je, zcela odmítnut, nebo, jak tomu bývá ve většině případů, poslán autorům zpět s mnoha komentáři od jednotlivých hodnotitelů. Tento proces se poté opakuje, dokud není článek přijat nebo odmítnut.
Publikace
Pokud je článek přijat, musí se vědec ještě rozhodnout, jestli chce článek vydat veřejně (angl. Open Access), aby byl celý text dostupný všem, ale k tomu musí zaplatit další poplatek (řádově tisíce dolarů ročně za každý článek), nebo vydá článek pouze pro odběratele daného časopisu. To jsou v praxi všechny významné univerzity a výzkumné instituce, které ovšem za odběr časopisu platí vysoké částky.
V každém případě je dostupný pouze samotný text článku, případně online dodatky na stránkách vědců. Samotná data a kód, který byl použit k jejich analýze, obvykle dostupné nejsou.
Role vydavatele
Možná si v duchu říkáte “když vlastně většinu revize a editace provádí dobrovolníci, takže to představuje jen malý náklad pro vydavatele, k čemu vlastně vydavatele potřebujeme?” To je velice dobrá otázka, která bude jistě hrát velkou roli v mnoha debatách – proto ji nemohu odpovědět přímo zde.
Z toho, co jsem nestihl zmínit, se vydavatelé podílí hlavně na logistické a organizační stránce výzkumu. Koneckonců editoři a peer review komise nepadají z nebe – je nutné je správně vybrat, ujistit se, že opravdu jde o experty, že tito konkrétní experti mají neposkvrněnou akademickou historii apod. Pak je potřeba taky samotný článek vydat – tzn. zajistit, že bude jednoduše dohledatelný, hostovat dostatečně zabezpečené online servery, komunikovat s autory případné změny a zaznamenávat jejich reakce na kritiku výzkumu po vydání atd.
Open Access
Co je Open Access
Někteří vědci si myslí, že by vědecké znalosti měly být vždy veřejně dostupné; proto v posledních 20 letech vzniklo hnutí Open Access, které apeluje na vědce, aby publikovali jen ve veřejně dostupné formě, nebo dokonce aby publikovali jen v časopisech, které publikují všechny články veřejně a odběratelské financování nepoužívají.
Jak Open Access funguje v praxi
Toto hnutí se projevilo např. v závazcích americké vlády nebo u evropských zemi v tzv. Plánu S, což jsou iniciativy podporovat pouze výzkum, který bude zcela veřejně dostupný. Vědcům, kteří budou nadále publikovat neveřejně, hrozí např. diskvalifikace z příštích grantů, což velmi silně omezí jejich možnosti provádět výzkum. Avšak v praxi se tyto závazky těžko vymáhají, protože mnoho univerzit a výzkumných neziskovek chce z různých důvodů nechat vědcům volnou ruku v tom, kde chtějí své články publikovat. Mezi jejich obavy patří např. laxní standardy pro revizi, které mají za následek to, že vydavatel Open Access časopisů pouze inkasují poplatky za vydání, ale žádnou garanci kvality článků už neprovádí.
Co by teze změnila
Samotné články, ale i “mezikroky” výzkumu, jako jsou datasety nebo kód použitý k analýze, by byly veřejně dostupné. Nedostupnost dat a kódu je totiž také předmětem debaty. V případech, kdy jsou data a kód dostupná, je např. mnohem snazší provádět tzv. replikační studie, ve kterých vědci dělají stejné nebo velice podobné analýzy jako v původním článku, aby ověřili důvěryhodnost výsledků.
Jestli by vědci museli stále platit Open Access poplatky, nebo jestli by je platil stát, nebo jestli budou vydavatelé mít zakázáno si takový poplatek účtovat – toto už je na afirmaci a jejích definicích.