Poznámky k tezi – ČR by měla reformovat daňový systém (P)
Tomáš Galnor pro Vás připravil metodický článek o daních.
Jak posuzovat daně?
Upozornění: Pro zjednodušení v tomto článku předpokládám, že „daňový poplatník” je zároveň člověk, na koho má daň přímý dopad. V praxi to tak vždy není. Např. daň z příjmu zaměstnance obvykle platí zaměstnavatel, i když přímý dopad této daně je na samotné zaměstnance.
Jak by měl debatér přemýšlet o daních? V přípravě na tuto tezi jste jistě všichni nasbírali mnoho faktů a názorů o tom, jak náš daňový systém funguje a jak by se podle různých expertů měl změnit. V tomto článku se zaměříme na to, jak tyto údaje a myšlenky převést do debatního formátu.
Pokud otevřeme obvyklou učebnici ekonomie, nalezneme zhruba pět kritérií pro posuzování daní:
- Je daň efektivní (tj. narušuje, nebo zvyšuje efektivity trhu)?
- Je daň lehké (a levné) vybírat a platit?
- Je daň flexibilní (tj. jak reaguje na změny v ekonomické situaci)?
- Je daň transparentní (tj. ví poplatník, kolik platí a kdo vlastně platí)?
- Je daň férová?
V debatách budete nejčastěji pracovat s kritérii 1 a 5. Tento článek je rozdělen do dvou částí. V první budeme daně hodnotit podle jejich efektivnosti, ve druhé podle jejich férovosti.
Je daň efektivní?
Úspěšný tým v této tezi bude schopen zodpovědět dvě otázky:
- Jak daň ovlivní chování lidí a proč je to nejpravděpodobnější výsledek.
- Jaký má tento výsledek dopad na širší společnost (tj. jestli je dobrý, nebo špatný).
První otázka, kterou bychom si při posuzování efektivnosti daně měli položit, je, jaké chování tato daň podporuje nebo od jakého chování nás odrazuje. To je rozhodující pro příčinu a řešení v plánové debatě. Pokud existující daň je efektivní, pak nemusí být nutné ji reformovat. Pokud daň chování neposuneme do žádaného směru, pak řešení není efektivní (nicméně stále může mít jiné benefity).
Všechny daně slouží jako (de)motivační prostředek: mění naše chování. Obecně platí, že čím vyšší je daň na danou činnost, tím méně ji budu provozovat, čím více je daný statek zdaněný, tím méně si ho budu kupovat. Toto může mít žádoucí i nežádoucí dopady. Např. pokud jsou zdaněny úroky, které banky vyplácí na spořící účty, pak lidé budou spořit méně. To může být nežádoucí. Anebo např. pokud stát zvýší spotřební daň, např. DPH, alespoň část populace to motivuje ke snížení své spotřeby, takže budou více šetřit. Větší spořivost se obvykle považuje za rozumnou.
Když máme nějakou hypotézu o tom, jaké chování by daň mohla ovlivnit, je nutné se ještě zamyslet, zdali je tato hypotéza nejpravděpodobnější možný výsledek, tj. jak změní průměrný daňový poplatník své chování, aby na dani zaplatil co nejméně. Např. pokud uvalíme daň na neobydlené byty, nelze automaticky předpokládat, že je jejich majitelé ihned budou chtít pronajmout. Podle toho, jakou má byt hodnotu, pro majitele může být lepší zvednout prodejní cenu (za předpokladu, že podobně se budou chovat i všichni ostatní majitelé) a tím vykompenzovat zvýšené výdaje kvůli vyšším daním.
Posledním krokem naší analýzy musí vždy být prozkoumání dopadů, tj. je tato změna v chování přínosná pro širší společnost (to je klíčové při formulování benefitů). Držme se příkladu o zdanění neobydlených bytů. I kdyby majitelé snížili nájmy ve snaze byty co nejrychleji pronajmout, to povede ke snížení příjmu, který majiteli byt poskytuje, a tudíž i ke snížení hodnoty samotného bytu. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí investuje značnou část svých úspor do nemovitostí, vedla by tato změna ke snížení úspor průměrné české rodiny. Stojí nám tedy zvýšená dostupnost bydlení za cenu snížení úspor? To je otázka, kterou budete muset v debatě zodpovědět.
Pozn. Jde zde o velmi zjednodušený příklad. Mnoho vlastníků bytů se bojí je pronajmout – nájemníci můžou byt poškodit, neplatit nájem, a ne vždy se nájemník vystěhuje dobrovolně; soudní vystěhování přitom trvá dlouho (nejméně půl roku). Někteří vlastníci chtějí byt prodat a spekulují na růst cen, někteří mají byt ve špatném stavu a nemají na opravy apod. Navíc trh s nájmy je v ČR hodně roztříštěný, takže není nutně pravda, že nepronajímání bytů zvyšuje nájmy, protože omezuje nabídku bytů na trhu.
Je daň férová?
Při posuzování férovosti daně je dobré zaměřit se na dvě oblasti: „Zvyšuje daň rovnost ve společnosti?” a „Které skupiny daň vlastně platí?”
Přejděme k první otázce: Zvyšuje daň rovnost ve společnosti? Pokud ano, zmiňte to v rámci benefitů vašeho plánu.
Daně a jiné státní intervence bývají často označovány jako progresivní nebo regresivní. Progresivní daně dělají společnost rovnostářštější, regresivní daně naopak méně rovnostářskou. Příkladem progrese může být daň z příjmu v USA. Čím více americký daňový poplatník vydělá, tím vyšší je procento příjmu, které musí na daních zaplatit. Alespoň teoreticky se tak disponibilní příjmy (příjmy po zdanění) napříč společnosti blíží rovnosti (minimálně jsou si rovnější než před zdaněním). Naopak DPH bývá označována jako regresivní, protože se nevztahuje k čistému příjmu, nýbrž ke spotřebě. To má regresivní dopad zvláště pro statky, kterých většina lidí spotřebovává stejně, jako např. potraviny. Chudší spotřebitelé zaplatí na DPH při nákupu chleba stejnou částku jako bohatší spotřebitelé, přestože jejich příjem je nižší. Pro chudší poplatníky tedy představuje DPH větší procento jejich příjmu.
Dejte si ale pozor, ne všechny regresivní daně musí mít negativní dopad. Např. již zmíněná spotřební daň z cigaret, která odrazuje lidi od kouření, je také regresivní, protože chudší domácnosti průměrně kupují více cigaret než bohatší. Koneckonců i DPH má pozitivní dopad, odrazuje lidi od spotřeby a motivuje je šetřit a investovat.
Na druhé straně máme progresivní daně, které mohou mít negativní dopady. Např. daň z kapitálových výnosů je zajisté progresivní, protože její poplatníci musí vlastnit nějaká aktiva (např. akcie, státní dluhopisy, pozemky atd.), a tudíž bývají bohatší. Jenomže zdaněním příjmů z aktiv jsou lidé odrazeni od investování. Potenciální podnikatelé tedy nemohou sehnat dostatek investic pro své projekty, tudíž se celková produktivita sníží, což časem vede i k nižším mzdám.
A nyní k druhé otázce: Které skupiny daň vlastně platí?
Jednoduchá odpověď je, že daně platí vždy fyzičtí lidé. Byť to tak může působit, tento závěr není na první pohled zřetelný. Např. daň z příjmů právnických osob je obvykle chápána jako daň uvalena především na příjmy korporátních společností. Avšak zvýšení výdajů, které společnost pocítí z důvodu zdanění, se promítne do vyšších cen výrobků nebo do snížených mezd nebo do poklesu zisků akcionářů apod. Tyto dopady mohou vést ke snížení rovnosti ve společnosti, např. pokud je daň uvalena na společnosti vyrábějící produkty každodenní spotřeby nebo pokud většina jejich zaměstnanců pochází z chudších poměrů.
Je důležité také zvážit, do jaké míry mají různé skupiny ve společnosti schopnost se dani „vyhnout” – to nám prozradí, které skupiny ji pravděpodobně budou platit nejčastěji. V mnoha debatách jste se jistě setkali s daní, jejímž cílem bylo omezit nějaké společensky neprospěšné chování, jako např. kouření, nebo naopak s daní, která má lidi motivovat k společensky prospěšné činnosti, např. ke koupi automobilů šetrnějších k životnímu prostředí. Tyto daně nemusí být férové, protože ne všichni mají stejnou možnost špatné chování omezit nebo dobré chování zvýšit. Např. mnoho kuřáků si kupuje cigarety kvůli závislosti. Argument by mohl znít: „Zdaněním cigaret pouze snížujeme objem peněz, které by jinak kuřáci mohli využít na odvykací prostředky.” Nebo v případě daně na benzínová auta by mohla negace argumentovat, že „úspornější auta bývají dražší, tudíž bude tato daň neférově zasahovat chudší část populace, která si nákup úsporných aut nemůže dovolit. Daň povede k rozevírání sociálních nůžek.”
Je tedy ospravedlnitelné takovéto daně uvalovat, i když budou mít největší dopad na nejzranitelnější skupiny naší společnosti? Tuto otázku přenecháme vám. Hodně štěstí.