Dožívání

Potom, co včera ve víceméně průměrném finále (na poměry finálových debat) vyhrál Nový Zéland nad Anglií poměrem 6:1, už tady víceméně není co dělat. (Ten jeden, co byl ve splitu, byl mimochodem Braňo, slovenský zástupce v Chief Adjudicator Panel. Byl jednoznačně podpořen kompletními týmu Slovenska i ČR, což se stalo po dlouhé době prvním předmětem konsensu.) Na večeři vyšlo najevo, že Republic od Korea vyžere jak ESL, tak EFL individuální ceny za nejlépe hodnocené mluvčí; ten, kdo si zasloužil dvouminutový potlesk vestoje, byl náš oblíbený Daniel z týmu South Africa, který by dle našeho to finále vyhrál, kdyby nebyl jeho tým tak hloupě vyklepnut Skotskem.

Taneční party byla vtipná… a to ráno tristní. Lidé odjíždějí, někteří se i loučí…

…a vyšlo najevo, že totéž se očekává i od nás. Problém je, že letadlo nám letí až v pátek odpoledne, což znamená, že technicky nemáme místo, kde přespat. Prakticky jsme tedy zaplatili krvavých €100 (!!!) za jeden třílůžkový pokoj, na kterém nás bude spát pět. Jen kufry to tady dělají trošku nepřehledné; uvidíme, jak se naskládáme na spaní.

Mezitím se soustředíme na vytváření ponorkové nemoci. Neberte si to špatně: všichni tady jsou fajn. Problém je, že všichni tu jsou fajn už skoro dva týdny, bez možnosti jakéhokoli úniku či úletu. (Ne, vážně. Taková možnost tu není, minimálně teď už ne.) Ve skrytu duše se tedy děsím dnešního turistického odpoledne – ale třeba se tento strach, jako většina mých obav, ukáže být neopodstatněným.

Pravdou je, že tu stěží najdeme někoho, kdo by se netěšil, až se za zhruba 33 hodin vrátíme do Prahy. Ale mezitím… odvahu.