Poznámky k tezi: Zdravotnictví by nemělo být bezplatné

Kategorie:  

Ředitel soutěží Matěj Pilát k oficiální tezi pro jaro 2017

Po zkušenostech z prvního anglického turnaje, kde jsme viděli, že některé týmy mají problém uchopit tuto tezi, přinášíme stručný návod, jak dospět k dobrému sporu a co si v této tezi může afirmace dovolit.

1. Základní poznatky
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že teze je záměrně formulována obecně a je na afirmaci, aby přinesla do debaty definice, které jasně stanoví podmínky poskytování zdravotní péče, pokud již nebude bezplatné (viz dále). V této tezi je sice možné argumentovat i na principiální úrovni, afirmace si ovšem stejně bude muset obhájit, že její systém bude fungovat v praxi.
Dále je třeba si uvědomit, že co se týče zdravotní péče, tak většina lidí ji za svého života příliš nečerpá (minimálně s ohledem na finanční náročnost), ale vždy hrozí riziko, že člověka postihne nemoc, jejíž léčba je vysoce nákladná. Čerpání zdravotní péče pochopitelně také narůstá s vyšším věkem. Léčba nákladné nemoci je pak mnohem dražší než naplnění ostatních základních životních potřeb (jídlo, bydlení atd.). Tím hlavním důvodem, proč bývá zdravotnictví často stavěno na pojišťovacím principu, kdy se náklady v čase rozloží na více lidí. Platím si pravidelně pojistné i když jsem zdravý, abych neměl problémy v okamžiku, kdy se mi něco stane. Velmi také doporučuji zjistit si, jaké jsou skutečné náklady na léčbu různých chorob, občas mají debatéři velmi zkreslený pohled a myslí si, že je vše téměř zadarmo.

2. Jak na definice
Základní otázka, se kterou se týmy potýkají, zní: „Co je to zdravotnictví, které není bezplatné? Musíme nechat umřít každého, kdo si nemůže dovolit léčbu?“ Pokud by tomu tak bylo, pak by afirmace jen těžko vyhrávala debaty, zejména na rovině morální. Teze samotná neříká, že každý si musí platit plné náklady své léčby. Jaké otázky tedy budeme v rámci definic řešit?

Kdo si za zdravotnictví musí platit?
Myšlenka, že kdo nemá peníze, ať klidně umře, je poměrně těžce obhajitelná, zejména bavíme-li se o těch nejchudších. Afirmace může klidně říci, že například 20 % nejchudších si nebude muset zdravotní péči platit a bude ji za ně hradit stát. Či může hájit státní podporu pro určité skupiny obyvatel (děti, důchodci). Záleží to na nich, vše má pak dopady na argumentaci samotnou. Ovšem pozor, aby v tezi zůstal spor – není možné si tezi definovat tak, že většina lidí bude mít zdravotnictví zadarmo a platit si jej budou jen ti bohatí!

Kolik si musíme platit?
I zde má afirmace do určité míry volnost - teze ji nenutí hájit, že veškeré náklady si musí nést pacient sám. Je klidně možné říci, že pacienti se budou muset na nákladech své léčby podílet nějakou rozumnou mírou spoluúčasti. Zde však opět dejte pozor, abyste už neuhnuli z teze a nebavili se jen o regulačních poplatcích v řádech desítek korun, pacient by měl nést minimálně podstatnou část nákladů na léčbu běžných onemocnění (u těch nejdražších pak může být míra spoluúčasti nižší).

Co když nemám na ošetření?
Další zásadní otázkou je, co se stane, když na léčbu prostě nemám peníze. Nechají mě umřít? Ošetří mi úraz, ale dlouhodobou nákladnou chorobu (rakovina) léčit nebudou? Vyléčí veškeré závažné nemoci, ale pak po mě budou vymáhat náklady a já např. přijdu o dům? Součástí definic by měla být odpověď na tuto otázku.

Pojištění?
Afirmace má dále možnost v definicích upravit, jak bude fungovat systém zdravotního pojištění v případě, že nebude zdravotnictví bezplatné. Bude do toho zasahovat stát, či bude zcela záležet na soukromých pojišťovnách, jaké podmínky nabídnou klientům? V tomto ohledu je však dobré si uvědomit, že dnešní „zdravotní pojištění“ v ČR není vůbec pojištěním, ale určitou formou daně. Skutečné pojištění se totiž liší od toho současného ve dvou základních aspektech – výše pojistného by se vůbec neodvíjela od výše příjmů a naopak by lidé více ohrožení nemocí (kuřáci, chronicky nemocní) byli pro pojišťovnu rizikovější a museli by platit více.

3. Status quo
Každá země má odlišný zdravotní systém, tudíž popsat obecně situaci nelze. Všechny země EU mají obecně systém bezplatného zdravotnictví, někde ovšem obohacený o prvek nízké spoluúčasti pacientů. Oproti tomu v USA jsou tradičně lidé odkázáni sami na sebe a na komerční pojištění, i když bývalý prezident zavedl systém nazývaný Obamacare, který řadě chudých dával možnost dosáhnout na zdravotní pojištění. Současný prezident jej však plánuje zrušit.
V České republice funguje bezplatné zdravotnictví na základě veřejného zdravotního pojištění. Do systému zdravotního pojištění je odváděno za každého zaměstnance 13,5 % z jeho hrubé mzdy, shodnou částku platí také osoby samostatně výdělečně činné (např. podnikatelé). Za lidi bez příjmů (děti, důchodci, nezaměstnaní) pak do systému odvádí stát částku 920 Kč měsíčně. Peníze se pak rozdělí mezi zdravotní pojišťovny dle počtu pojištěnců, tyto pojišťovny pak hradí náklady za jejich léčbu. Zdravotní pojišťovny mohou být státní i soukromé, to samé pak platí i pro poskytovatele zdravotní péče. V určitých případech pak pacient musí nést část nákladů na svou léčbu (regulační poplatky, doplatky na lécích), zdaleka ne však v takové míře, abychom mohli říct, že u nás zdravotnictví není bezplatné ve smyslu dané teze.