Poznámky k tezi "Stát by neměl jakkoliv omezovat projevy názoru"

Kategorie:  

Metodik Ředitelství soutěží Dušan Hrabánek zveřejňuje rady k přípravě na oficiální tezi XXI. ročníku Debatní ligy.

1. Co je to “projev názoru”
Definice pojmu “projev názoru” je samozřejmě v debatě úkolem afirmace. Protože se v dosavadních debatách na tuto tezi objevily nejasnosti o tom, co tento pojem znamená, pokusím se to v následujících odstavcích objasnit.
Názor je mínění člověka o tom, co by se mělo stát (např. že bychom měli legalizovat marihuanu, že by měl být obnoven trest smrti), nebo hodnocení nějaké činnosti, nějakého člověka, nějakého spolku (např. “Debatéři jsou banda tlachalů”, “Potrat je vražda”, “Politik X je hloupý”, “Pepa je špatný instalatér”). Takové názory jsou ovšem považovány v naší společnosti za legitimní a stát je nijak neomezuje. Charakter názoru mohou mít však i mínění, která se obecně považují za xenofobní, rasistická, extremistická, apod. (např. “Všichni jsou špatní, kradou”) apod.
Je potom otázkou, zda budeme za názor považovat i vědomou lež (např. bulvární plátek X napíše, že celebrita X je homosexuální, ačkoli ví, že tomu tak není). Z debatního hlediska potom je na afirmaci, zda vědomé lhaní z kategorie “názoru” vyloučí, nebo nikoli. Obecně i evropské a české soudnictví, posuzuje-li projevy názoru, dělí obsah projevů na skutková tvrzení (“zpěvák X je homosexuál” - v takovém případě, je na tom, kdo to tvrdí, aby to prokázal, a pokud to neprokáže, pak jedná protiprávně a svoboda projevu jej nechrání) a na hodnotící soudy (“zpěvák X je špatný zpěvák” - zde jde o projev názoru, na který má každý právo).
Projev je způsob, jakým se názor vyslovuje. Typicky projevujeme názor slovem (ať už přímo mluveným - mítink na náměstí, projev v parlamentu, nebo písemným - v novinách, v knize). V moderní době můžeme projev šířit různými technickými prostředky - na internetu, v televizi, v rozhlase, apod.). Názor ovšem můžeme projevovat také výtvarně (např. obrazem, filmem), nebo jednáním (např. nedávné vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě). Do kategorie “projevů názoru” však nespadá násilné jednání nebo poškození cizího majetku (i když si myslím, že Pepa je blbec, nemohu to projevit tak, že ho zbiju, prořežu mu pneumatiky u kola, ukradnu mu aktovku).
Otázkou definice potom je, zda do kategorie “projev názoru” spadá také slovní podněcování k násilí (volání “Zbijte Pepu, je to blbec!”). Mezi tím, že o někom (nebo o nějaké, jakkoli vymezené, skupině lidí) tvrdím, že jsou špatní, a vyzývání k násilí vůči nim, je totiž podstatný rozdíl. Jde o jednání daleko závažnější, nebezpečnější pro společnost. Proto je v debatě na tuto tezi přípustné, aby si afirmace v rámci definic podněcování k násilí z obsahu pojmu “projev názoru” vyloučila. Nemůže však vyloučit obecné projevy rasistické, xenofobní, nebo extremistické (tedy projevy typu “Všichni Marťané jsou špatní, protože jsou zelení”); to je totiž jeden z hlavních sporů, které mají v debatě na tuto tezi vyvstat.

2. Jak stát v současné době omezuje svobodu projevovat názor
a. kolize práv
Všechny demokratické státy obecně uznávají svobodu projevu jako jedno ze základních lidských práv (srov. např. článek 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Problém ovšem spočívá v tom, že toto právo často koliduje s jinými právy jiných osob (typicky těch, o kterých se vyjadřujeme). Tak např. podle článku 17 téhož Paktu má každý právo na ochranu svého soukromí a své cti). Pokud tedy do novin napíšu, že politik X je hloupý a krade, pak jsem tím zasáhl jeho čest. Stejně tak mohou některé projevy názoru mohou kolidovat se zájmem státu (např. šíření shora uvedených extremistický ideologií, které jsou nepřátelské pro demokracii). Takovéto kolize práv potom řeší stát tím, že některé projevy názorů omezuje nebo přímo zakazuje. Tato omezení se projevují jak v právu občanském, tak v právu trestním. Pokud se v tezi píše, že by stát neměl jakkoli omezovat projevy názoru, potom afirmace fakticky prosazuje, aby níže popsaná omezení byla odstraněna.

b. omezení v právu civilním (občanském)
Občanský zákoník dává každému právo bránit se zásahům do jeho osobní cti, soukromí, důstojnosti apod. Tato obrana se realizuje tak, že ten, kdo se cítí zasažen (tedy např. shora uvedený politik) podá proti tomu, kdo měl zasáhnout do jeho práva (tedy proti vydavateli příslušných novin) u soudu žalobu. V soudním sporu potom soud v každém jednotlivém případě posuzuje, zda spíše dát přednost svobodě projevu, nebo zda byly meze svobody projevu překročeny. Pokud dá za pravdu politikovi, může vydavateli uložit, aby se omluvil, aby ze svého serveru stáhl uvedený článek, a také může uložit, aby vydavatel zaplatil politikovi určitou peněžitou sumu jako odškodné.
Zde tedy stát ponechává napřed na tom, kdo se cítí poškozen, aby sám zvážil, zda se chce soudit - nepodá-li politik žalobu, nebude se soud věcí zabývat. Také všechny přiznané sankce obdrží politik, pokud ve sporu zvítězí; pokud nikoli, bude muset platit náklady soudního sporu. Obě sporné strany se také mohou dohodnout na odškodném mimosoudně.

c. omezení právem trestním
Tam, kde měl zákonodárce za to, že jde o jednání, na jejichž stíhání a odsouzení má zájem celá společnost, zavedl trestní postih. Na rozdíl od civilní žaloby zde hraje hlavní roli stát - věc vyšetřuje policie a před soudem žaluje státní zástupce; pokud je obžalovaný odsouzen, zaplatí pokutu (peněžitý trest) do státní pokladny, půjde si trest odpracovat nebo může skončit i ve vězení. Níže uvádím některé tzv. verbální (slovem páchané) trestné činy, které představují omezení svobody projevovat názor (citovány jsou jen definice jednotlivých trestných činů, sazby trestů apod. najdete v trestním zákoníku):

  • Pomluva: Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán...
  • Hanobení národy, rasy, přesvědčení: Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán…
  • Podpora a propagace extremismu: Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán… Kdo veřejně projevuje sympatie k takovému hnutí, bude potrestán...
  • Tzv. “osvětimská lež”: Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán...

Shora uvedené činy trestá české právo. V různých zemích je míra omezení svobody projevu nastavena různě (např. tzv. osvětimskou lež trestají jen některé evropské země, zatímco v USA a v dalších zemích trestná není).