Postřehy k tezi o nepřímých daních

Kategorie:  

Postřehy k tezi na jarní část XVIII. ročníku Debatní ligy sepsal Jan Knytl

Během jarních turnajů Debatní ligy se budeme potkávat s problematikou daní a to skrze oficiální tezi: „Stát by měl zavést jednotnou sazbu nepřímé daně pro všechny výrobky a služby“. Následující řádky Vám nenabídnou jasný recept pro to, jaké konkrétní argumenty a kriteria použít, nýbrž se pokusí osvětlit problematiku role státu v ekonomice, daní jako obecného fenoménu, jejich dělení, smyslu, účelu a dopadů na život společnosti.

Daň jako taková není ničím jiným než státem, skrze zákony, ustanovenou platební povinností, jejímž účelem je získat příjmy na úhradu potřeb společnosti jak o celku, aniž by stát však každému, kdo daň odvádí, poskytl ekvivalentní protiplnění. Ano, stát využije prostředky, zjednodušeně řečeno k tomu, aby nám poskytl to, co si sami nemůžeme obstarat. Typicky třeba dopravní infrastrukturu. Jen těžko si může jedinec dovolit postavit si dálnici z místa bydliště do místa práce. Proto je mnohem efektivnější, když z celku vybraných daní stát postaví, předpokládejme po důkladné rozvaze a studii potřebnosti, infrastrukturní projekt, který je pro danou oblast důležitý a potřebný, ale nikdo z obyvatel by si jej sám nemohl dovolit postavit. Tedy vybrané prostředky z našich daní pak alokuje stát na, ideálně, společensky potřebné projekty a zajištění chodu státní správy v širším smyslu slova.

Důležité je si předem také uvědomit fakt, že daňovou povinnost může zakotvit stát jen a pouze na základě zákona (prostřednictvím legislativního procesu). V našich podmínkách je požadavek zákonnosti zakotven v Listině základních práv a svobod (čl. 11, odst. 5), jež je součástí našeho ústavního pořádku.

Poplatníkem daně nazýváme pak právnickou a fyzickou osobu, které je zákonem uloženo daň platit. Plátcem daně je pak osoba, která odvádí správci daně daň vybranou či sraženou od poplatníků.

Objektem daně je pak typicky určitá skutečnost – většinou příjem, věc, majetek či spotřeba. Základem daně je pak v penězích stanovený daňový objekt, ze kterého se pak daň vyměřuje. A konečně, daňovou sazbou se rozumí měřítko, díky kterému se z daňového základu určí samotná daň.

V rámci sazeb můžeme rozlišovat sazby pevné a poměrné. Pevná sazba je určena pevnou částkou vůči daňovému základu určeného jinak než penězi, například objemem, množstvím, hmotností etc... Poměrná sazba je stanovena určitý procentem. A dále lze v rámci tohoto systému mluvit o sazbě lineární (jednotná procentní sazba pro všechny základy daně). Dále pak o progresivní, kdy s rostoucím základem daně roste i sazba daně, či můžeme rozlišovat i sazbu degresivní, kdy se vzrůstajícím daňovým základem sazba daně klesá.

V principu pak nejčastějším dělením daní je rozdělení na daně přímé a nepřímé, které jsou někdy nazývány i spotřebními. Přímými daněmi obecně označujeme ty daně, které zdaňují příjem. A přímými jsou označovány proto, že ten, kdo dani podléhá (má jí zaplatit) nemá možnost se této povinnosti zbavit a přenechat jí jiné osobě, ale musí jí zaplatit sám ze svého příjmu – přímo. Přímou daní můžeme označit zejména daň z příjmů fyzických a právnických osob (mluvíme o daních důchodového typu). Dále pak přímou daní (mluvíme o dani majetkového typu) je daň z nemovitosti, z jejího převodu, a daň dědická, darovací a silniční.

Nepřímé daně se pak spojují s příjmem při jeho upotřebení. Plátcem nepřímé daně je jiná osoba než ta, na kterou daň finálně dopadla. Nepřímé daně se uvalují na spotřebu, a hradí jí výrobce či prodejce, avšak prostřednictvím ceny výrobku či služby, daňové zatížení přenese na finálního spotřebitele výrobku či služby. V praxi pak jako nepřímou daň označujeme daň z přidané hodnoty (DPH), spotřební (daň z minerálních olejů, lihu, piva, vína, tabáku) a energetické daně (ze zemního plynu, pevných paliv, elektřiny).

Nepřímé daně jsou už zahrnuty v cenách veškerého zboží a služeb, takže si možná mnozí občané ani neuvědomují, že jsou poplatníky i těchto daní, dokud nedojde například ke zvýšení daně, což se pak projeví i v konečných cenách pro spotřebitele. Svou neadresností nepřímé daně nerozlišují, koho postihnou, zatěžují stejnou měrou spotřebu majetných i nemajetných občanů. Jsou tedy oblíbeným fiskálním nástrojem v moderních ekonomikách, protože svou nenápadností v občanech nevyvolávají tolik negativ, na druhé straně ale často celoplošně nepříznivě ovlivňují cenovou hladinu.

Typickou nepřímou daní, je daň z přidané hodnoty byla poprvé zavedena v USA (Michigan 1953). V Evropě se postupně objevila ve Francii (1954) a v dalších letech jí zaváděli další země, jak Rakousko, Spolková republika Německo, Norsko, Švédsko a další. Evropská komise dokonce jejím zavedením podmiňovala přístup nových zemí. Sama DPH má neutrální charakter, tedy vztahuje se na všechny podnikatelské subjekty a jejich aktivity a podřizuje je ve svém daňovém rámci stejným podmínkám. DPH sice zatěžuje spotřebitele, ale ten není tím, kdo jí odvádí, tím je většinou prodejce, výrobce či poskytovatel služeb. Tito plátci daně tedy zajišťují její výběr od spotřebitelů, kteří pak nesou dopad daně a poznaného na svých účtenkách.

Sazba DPH
V současnosti jsme v naší zemi svědky existence dvou sazeb DPH. Tzv. sazby snížené a základní. Aktuální výše těchto sazeb činí 15 % a 21 % (jedná se o poslední novelu z tzv. vládního proti-schodkového balíčku, konkrétně zákona 500/2012 Sb.), které věci patří do snížení sazby zjistíte z přílohy zákona o DPH.

V praxi existují dva základní přístupy k DPH (pomineme-li minoritní skupinu zastánců jejího úplného zrušení). Jeden podporuje existenci jednotné sazby DPH a druhý tvrdí, že kromě základní sazby má existovat ještě minimálně jedna sazba (typicky snížená či ještě zvýšená). Zastánci rozdělení sazeb často argumentují tím, že důvodem pro existenci nižší či zvýšené sazby je jistý druh solidarity. A to ze strany státu k potřebným ohledně zajištění lepšího přístupu k jakýmsi potřebným a základním službám a komoditám, které zákonodárce považuje za nutné, či v případě ještě zvýšené sazbě se projevuje jiný druh solidarity a to ten, že spotřebitelé například luxusních služeb a výrobků budou zatížení vyšší sazbou v rámci solidarity se systémem, který v rámci redistribuce má pomáhat těm méně šťastným.

V praxi lze najít řadu různý přístupů v daňové politice řady zemí. Například Dánsko, země považovaná za jednoho ze zastánců modelu sociálního státu praktikuje pouze základní – jednotnou sazbu DPH a to ve výši 25 %. Země se dvěma sazbami (základní a sníženou) tvoří také zajímavou skupinu – Bulharsko (20 % a 9 %), Česko (21 % a 15 %), Estonsko (20 % a 9 %), Island (25,5 % a 7 %), Německo (19 % a 7 %), Nizozemsko (21 % a 6 %), Slovensko (20 % a 10 %), Španělsko (21 % a 10 %) či Velká Británie (20 % a 5 %). Řada zemí pak ještě praktikuje systém několika snížených sazeb, například Belgie (21 % a 6 a 12 %), Finsko (24 % a 9 a 14 %), Francie (19,6 % a 2,1 a 5,5 a 7 %), Itálie (21 % a 4 a 10 %), Norsko (25 % a 8 a 14 %), Rumunsko (24 % a 5 a 9 %) či Švédsko (25 % a 6 a 12 %), jak plyne z dat, která publikovala Evropská komise v polovině ledna 2013. ( [cit. 8.2.2013])

Důležité si je pak ve světle unijního práva uvědomit, že podle současných pravidel EU nesmí být základní sazba DPH nižší než 15 % a členské státy mohou uplatňovat jednu či dvě snížené sazby, které však nesmí být nižší než 5 %. Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Český překlad dostupný zde: [cit 8.2.2013]) ovšem také povoluje členským státům přechodné období, ve kterém mohou využívat nižší než pětiprocentní sníženou sazbu. Možnost mít „supersníženou“ daň, tedy nižší než 5 %, využívá Lucembursko, Francie, Irsko, Itálie a Španělsko.

A co debata o tomto tématu?
V rámci předkládané teze je potřeba zvolit vhodný přístup ke stavbě jak afirmativní, tak negativní linie. Daná teze může vypadat, zejména pro mladší debatéry, složitě a může se pro ně stát něčím, jako španělskou vesnicí. Proto je třeba věnovat velkou pozornost základní přípravě a analýze teze. Je nutné si uvědomit o čem teze vlastně je, co se v ní má řešit. Teze je ze své existenciální podstaty návrhová. Tedy, dle pravidel navrhuje uskutečnit nějakou akci, změnit současný stav věcí. Samo znění teze říká, že budeme řešit situaci státu, který má sazby nepřímé rozdělené. Zde je třeba si tedy uvědomit, jaké nepřímé daně vlastně řešíme v rámci teze.

V debatě by nemělo jít o to, JAK VYSOKÁ potom bude sjednocená sazba nepřímé daně, jestli 15, 16, 17, 18, 19, 20 či XY procent! To se po debatérech nechce a debatě by to jen uškodilo, protože by skončila u sporu X % je lepší než Y % - není - je -není. Afirmace by proto měla ještě před stavbou linie se rozmyslet, jak debatu povede. Přístupů se nabízí celá řada a pro každý se dá najít několik vhodných hodnot, které v debatě může afirmace akcentovat.

Debatu může nastavit z několika úhlů pohledu, které všechny však potřebují, aby byly jasně představeny a vysvětleny. Nabízí se pohled státu v souvislosti s jeho rolí a tím, co má a nemá stát dělat, nakolik má zasahovat do života občanů či nemá. Z logiky věci se nabízí i pohled na debatu ze strany občanů, na které jakékoliv státní rozhodnutí (zejména pak v daňové oblasti přímo) dopadá. Protože jsou to občané, kteří mají nakonec nepřímou daň platit ve svých účtech za zboží a služby. Daná problematika ale zasahuje i producenty a poskytovatele zboží a služeb – podnikatele, ti jsou též zasaženi politikou státu a tato do určité míry ovlivňuje jejich chování, ať už co se výroby, cenotvorby či holé existence. Je tedy třeba jít do debaty s rozmyslem. Vědět, co chceme se svým týmem dokázat, jakou hodnotu a proč jí chceme naplnit.

Ohledně kriteria, a je de facto jedno, jaké si strana pro svou linii zvolí, je důležité osvětlit, proč je Vámi zvolené kriterium důležité a pro debatu vhodné. Lze totiž očekávat celkem jasně formulovaný spor, nejen o argumenty, ale hlavně i o hodnoty-kriteria. Bude nezbytně nutné, aby týmová linie mohla uspět, řádně vše vysvětlit.

V populárním seriálu Jistě pane ministře, v závěrečném dílu „Stranické hrátky“, oznámil sir Arnold svůj odchod z pozice stálého tajemníka vlády. A Siru Humphreymu odvětil, že při hledání nástupce na jeho pozici nejsou důležité samy odpovědi na různé otázky (protože řada otázek může být zcela pomýlených a nesouvisejících, pozn. JK), nýbrž otázky samy a zejména pak nacházení klíčových otázek. A proto se vždy (zejména při přípravě své linie) ptejte jednou z nejoblíbenějších, nejjednodušších a často nejklíčovějších otázek, jaká se v debatě vyskytuje a to otázkou: „PROČ?“ Ukázat, proč by byla například „solidarita“ tak důležitá pro stát či jeho obyvatele a proč v jejím duchu má být sazba nepřímé daně sjednocena? Proč by bylo „zjednodušení daňového systému“ výhodné a pro koho? Proč je vlastně dobré sjednocovat sazby nepřímé daně? A podobných otázek najdete během přípravy takřka nekonečné řady. K zamyšlení v rámci linie bude nutit i otázka dopadů Vámi připravené linie. Co bude Vaše linie znamenat? Co přinese? A opravdu naplňuje hodnotu, kterou jste si předsevzali? Je proto třeba podstoupit důkladnou přípravnou práci. Zjistit a ptát se po smyslu nepřímých daní. Ptát se, proč jsou vlastně zaváděny? Co znamenají pro stát a co zase znamenají pro občany? Jistě důležitou otázkou pro debatu bude i otázka výnosu daně poté, co bude její sazba sjednocena, to je zcela konkrétní a exaktní dopad nabízené změny. Výnos se z logiky věci může bud snížit, zvýšit nebo být stejný, záleží na charakteru změny.

Důležité si je také uvědomit, že každý stát aplikuje jinou politiku v různých oblastech. Ale povětšinou takovou politiku, která odpovídá, či by měla odpovídat realitě té či oné země. Nelze proto a priori tvrdit, že když v Dánsku mají jednotnou sazbu DPH a mají se dobře, můžeme jí my či Rumunsko zavádět stejně tak a že se pak budeme mít stejně dobře. Je tedy třeba vždy srovnávat srovnatelné. Podobně totiž by šlo tvrdit, že v Německu a Švédsku se mají lidé také dobře a to tam mají různé a rozdělené sazby DPH. Je proto důležité rozlišovat různé podmínky a reality jednotlivých zemí. Ano, je dobré hledat vhodné příklady a důkazy či inspiraci, ať už pro afirmaci či pro negaci, ale je třeba dát pozor na to, že analogie sama o sobě nepatří k nejsilnějším důkazním prostředkům.

Proto, prosím, dbejme při přípravě linií na to, aby linie sama ve svém celku dávala jasný smysl. Aby bylo zřejmé jaká je, a proč vůbec je, vámi vybraná zvolená hodnota pro debatu důležitá. Aby bylo jasné, jak a proč jednotlivé argumenty dávají smysl a naplňují Vámi vybranou důležitou hodnotu. Zda jsou postaveny na pevném logickém a hodnotovém rámci, zda to není jen shluk příkladů, analogií a důkazů bez jasného smyslu. Je třeba dbát na to, aby znění argumentu a jeho vysvětlení ukázalo, proč jsme si takový argument vybrali a proč jsme mu věnovali čas k jeho přípravě. Zda důkazní prostředky jsou dostatečně silné, aby obecnou logiku argumentu dokázaly podpořit a zda závěr argumentu je zcela logický a přirozeně plyne z toho, co bylo v rámci argumentu již předneseno, vysvětleno a dokázáno. Že to nebude závěr bakelitového typu „a proto a argument platí“.

Negativní strana pak v rámci návrhové teze má právo přijít s vlastní linií. A pro negaci pak platí to samé co pro afirmaci. Ale je potřeba si uvědomit, priority jednotlivých úkolů. Primárním úkolem negace je zpochybnit či vyvrátit afirmativní linii a až sekundárně pak přijít s linií vlastní. S linií ale řádně vysvětlenou, s linií, která bude dávat smysl. S takovou, která nebude tvořena argumentem či argumenty tvořenými z pel-melu již použitých prostředků, kterými jste vyvraceli afirmativní linii. Negace proto musí být náležitě připravena na debatu, ale i během debaty musí být flexibilní ve svém přístupu. Mám-li jako negativní strana připravenou vlastní linii, není třeba jí za každou cenu do debaty přinášet, pokud se vzhledem k linii afirmativní ukáže, že pro splnění úkolu negativní strany stačí využít samotné vyvracení afirmativní linie částmi námi připravené linie. Pak je totiž už zbytečné již jednou použité znovu opakovat. To je lepší takové prostředky naplno využít pro vyvracení afirmativní linie. Pro negativní kriterium pak platí to samé co pro afirmativní. Je třeba svou protihodnotu vysvětlit, porovnat jí s afirmativní hodnotou a ukázat, proč je v debatě vhodnějším měřítkem a měly bychom jí přijmout, případně proč stojí za to o takovou hodnotu bojovat.

Obecným závěrem tedy budiž následující: Do debaty je třeba jít hodnotově, věcně a metodicky připraven. A není rozhodující kvantita, ale kvalita. Není třeba mít milion dílčích či protichůdných důkazů, pokud nemám ujasněnou hodnotu, kterou mají pomoci naplnit a podobně. Rád bych na závěr poprosil debatéry, aby při představení své linie v debatě ukázali a představili analýzu toho, oč jim vlastně jde a proč.

Použité prameny:

  • Pravidla KPDP
  • J. Urban: Teorie národního hospodářství
  • J. Bakeš: Finanční právo
  • www stránky Evropské komise
  • H. Marková: Daňové zákony 2013…