Reportáž z Argo Ploiesti Open 2012

Reportáž z mezinárodního turnaje, který se konal 24. – 28. července 2012 v rumunské Ploiesti napsal Dominik Presl z Gymnázia Budějovická, Praha.

Na debatní turnaj Argo nás přivedla víceméně náhoda. Necelé 2 týdny před začátkem tohoto debatního turnaje jsem si totiž na stránkách debatování.cz všiml nenápadného odkazu směřujícího právě na stránky Argo – tedy rumunské debatní organizace sídlící v rumunském městě Ploiești. Poté už stačilo zmobilizovat své dva spolužáky (Terezu Sladkovskou a Otto Hartvicha), ubezpečit rodiče, že nás v Rumunsku nezavraždí, a konečně vyrazit na cestu.
Hned po příjezdu na místo se nás ujali dobrovolníci pomáhající organizátorům v podobě lehce zmatených a s angličtinou zápolících debatérů z místní školy. Ti se o nás starali i po zbytek turnaje. Přes některé drobné obtíže jsme byli ohromeni jak množstvím těchto dobrovolníků, tak jejich nadšením pro věc. Byla to právě jejich mravenčí práce a jejich nasazení, které z turnaje udělaly nezapomenutelný zážitek, ať už šlo o přípravu venues, pomoc s orientací, či o ochotu dělat společnost nám debatérům v místních restauračních zařízeních do pozdních nočních hodin a vůbec nás udržovat všemi možnými způsoby v té nejlepší náladě.
Co se týče samotného turnaje, debatovalo se formou „world style“. Nakonec jsme s naším týmem (jediným zástupcem České Republiky) prošli základními koly a vyhráli jsme přibližně polovinu našich debatních střetnutí, bohužel jsme ale těsně nepostoupili do semifinále. Nemuseli jsme ale litovat, neboť konkurence byla vskutku velká, včetně národních reprezentací Slovinska a Rumunska (tyto 2 týmy se také nakonec střetly ve finále), a tak jsme se neumístili vůbec špatně.
Síla turnaje, kromě samotného debatování, tkvěla především v doprovodném programu, který byl jaksepatří bohatý. Patřily do něj různé poznávací výlety po Ploiesti a hlavně již zmíněná socializace, která byla velmi častá a umožnila nám poznat zajímavá místa v jinak poměrně nezajímavém městě, seznámit se s ostatními účastníky (ze zemí výlučně na východ od České republiky), proniknout do mentality našich přátel tak hluboko, jak to jen šlo, a také zakusit slavnou balkánskou pohostinnost, vřelost a zejména otevřenost, jíž se nám dostalo v míře vrchovaté.