Blog ze soutěže IPPF v New Yorku

Kategorie:  

Vítězný tým mezinárodní soutěže IPPF popisuje své zážitky v obsáhlém blogu.

Prolog (Irenka)
Začalo to pro nás na podzim roku 2010, když jsme se dozvěděli o možnosti registrovat se do mezinárodní esejistické soutěže International Public Policy Forum 2010/2011. Soutěž vypadala zajímavě, nabízela ceny a jelikož jsme právě získali titul mistrů světa v online debatování, v písemné argumentaci jsme si věřili a ukázalo se že oprávněně - naše kvalifikační esej se probojovala mezi nejlepších 32 z více jak 300 přihlášených. V prvním vyřazovacím kole proti Mongolsku jsme ale razili až moc formalistický přistup ve formátu, který neměl jasná pravidla a prohráli jsme. Myslím, že nám ještě dlouho vrtalo hlavou, kde se stala chyba, a někteří z nás se s prohrou těžce smiřovali.

Logo IPPF

O necelý rok později se mi v hlavě zrodila myšlenka zkusit soutěž znova, ale poučit se z minulých chyb. Jako cíl jsem si stanovila postup mezi osm nejlepších týmů soutěže a tedy i hrazenou cestu na finále do New Yorku. Od začátku bylo jasné, že máme-li splnit tento cíl, bude to od kouče vyžadovat vysokou časovou investici, kterou sama nezvládnu. Proto jsem oslovila Šimona Podhajského (který momentálně studuje v USA na Yale University), aby mi s koučováním pomohl. Když na to kývnul (a schválně se ho můžete zeptat, jestli v ten moment tušil, kolik ho to bude stát času a jak to nakonec dopadne), začali jsme dávat dohromady tým. Ten se nakonec ustálil na Anakinovi, Danovi, Margaretě a Zajdovi.

První podmínkou pro účast v soutěži bylo napsání kvalifikační eseje, která mohla mít maximálně 2800 slov a každý tým si mohl zvolit, zda bude tezi obhajovat, nebo ji vyvracet. IPPF je výjimečné v tom, že se po celou soutěž debatuje na stejné téma, letos konkrétně "Resolved: Human missions should be a significant focus of space exploration." Přestože téma je známé několik měsíců před termínem odevzdání eseje, ze začátku jsme trochu bojovali s organizací, dělbou práce a celkovým konceptem. První draft naší eseje míchal různé náhodné výhody lidských misí a i když v něm byly dobré argumenty, nepřišel nám moc přesvědčivý. Stačila jedna hlubší koučovská diskuze k tomu, aby mě Šimon přesvědčil, že naší nejsilnější možnou pozicí je navrhovat kolonizaci Sluneční soustavy. I přes počáteční nedůvěru debatérů jsme vyhodili všechny ostatní argumenty a během pár hodin esej přepsali. V nové podobě nás nejen kvalifikovala mezi nejlepších 32 týmů, ale stala se i základem našeho úspěchu v osmifinálovém kole Sweet 16 a v semifinále Final Four.

O postupu mezi Top 32 (z více než 300 týmů z 34 zemí!) jsme se dozvěděli v listopadu, kdy se celý tým nacházel ve Stuttgartu na mistrovství Evropy. Protože další kola nemilosrdně navazovala, bylo třeba začít okamžitě pracovat. Našim prvním oponentem ve vyřazovacích kolech byla americká škola Pine View z Floridy, kteří byli afirmace. Korespondenční debaty v IPPF probíhají tak, že afirmativní tým dodá esej dlouhou maximálně 2800 slov, negace má týden na napsání stejně dlouhé reakce, afirmace za další týden pošle rehabilitaci o 1700 slovech a negace dostane poslední slovo o další týden později s esejí dlouhou maximálně 1400 slov. Po jednomyslném vítězství nás v dalším kole čekala havajská škola Kaelakehe a tentokrát jsme měli být afirmace. Po diskuzi ještě delší než minule jsem se zase od Šimona nechala přesvěčit, že nejvíc šance máme s kolonizací - i když já jsem se opravdu necítila na to jít do konfrontační debaty s cílem přesunout lidi na Mars. (Možná to bylo tím, že jsme diskutovali na bruslařském rynku na Malé Straně a užívali si vánoční čas způsobem, který by si potenciální kolonizátoři rudé planety patrně nemohli dopřát. - pozn. Š.)

Tohle kolo bylo podle mě vyrovnanější, než to předchozí; bylo také náročnější v tom, že jeho část probíhala v době, kdy se tři ze čtyř debatérů nacházeli v Jihoafrické republice na Mistrovství světa. Komunikace pro nás tedy byla ještě obtížnější než obvykle. Rozhodčí ale opět ocenili náš jasný přístup a opět jsme postoupili 3:0. To už znamenalo, že jsme byli mezi osmi nejlepšími, splnili jsme si cíl a věděli jsme, že pojedeme do New Yorku! Jak už to ale bývá - když si člověk splní jeden cíl, hned se objeví nový: když už jsme byli mezi nejlepšími osmi, vyhrát další tři debaty se najednou nezdálo nemožné. Soutěžní pavouk nám přidělil jako soupeře další americkou školu Brooklyn Tech a než jsme se s nimi střetli tváří v tvář, čekalo nás s nimi ještě písemné předkolo - Brooklyn byl afirmace, my negace.

New York City

Bohužel v té době došlo k oslabení týmu o Dana, který se rozhodl, že se potřebuje soustředit na IB zkoušky, a do New Yorku s námi tedy jet nemůže. Nadace Bickel and Brewer, která celou soutěž sponzoruje, nabízí týmům pět sponzorovaných míst na finále v New Yorku, takže po Danově odchodu se nám uvolnilo jedno místo. (Pokud si držíte na prstech počet členů týmu a něco vám nesedí, je to proto, že Šimon se nám do téhle kvóty nepočítal, protože jaksi nepotřeboval letenku.) Pravidla soutěže bohužel praví, že na finále mohou jet pouze debatéři, kteří se podíleli na psaní všech předchozích esejů, takže dalšího debatéra jsme už nemohli přibrat. Taková pravidla ale neexistují pro kouče a já se Šimonem jsme si uvědomovali, že času, který trénování můžeme věnovat, stále ubývá. Rozhodli jsme se proto rozšířit trenérský tým o Lenku - toho času v Holandsku na tilburgské univerzitě, zkušenou koučku a absolventku loňské WSDA, která se celá zabývala jen vesmírem a lidskými misemi. Lenka nám opravdu vytrhla trn z paty: do přípravy pustila s novým elánem, který nám už z větší části vyhořel. To bylo velmi zapotřebí.

Zajímavým prvkem finálových kol totiž je, že každý tým musel svůj afirmativní esej čtrnáct dní před začátkem finále poslat dopředu organizátorům, kteří jej rozeslali ostatním týmům. Měli jsme tedy před sebou šest potenciálních afirmací, na které jsme mohli během finále narazit. Samozřejmě, že člověk dokáže udělat slušnou negaci, i když slyší soupeřovy argumenty poprvé až během řeči; když ale existuje možnost si všechny refutace připravit, snažili jsme se jí využít a čekaly nás ještě hodiny přípravy na samotné finále. Za zmínku určitě stojí fakt, že debatéři a už vůbec ne koučové se před příjezdem do New Yorku ani jednou nesešli na osobní přípravě. V listopadu a lednu se víkendy využívaly na přípravu na Mistrovství světa, pak začala Margareta studovat ve Francii, takže jakékoliv osobní schůzky nepřicházely v úvahu. Lenka se svým Nizozemím nám v tomto směru také moc nepomohla, takže všechny meetingy probíhaly kompletně online - eseje jsme editovali v Google Docs a když bylo potřeba něco probrat, volali jsme si přes Skype, nebo Google Hangout.

Příprava

Když už teď tušíte, co všechno našemu výletu předcházelo, rádi bychom se s vámi podělili o naše dojmy a zážitky ze země za velkou louží. A nebyl by to opravdový debatní výlet, kdyby se hned na začátku nezkomplikoval...

Den první - úterý (Zajda)
Naši pouť do New Yorku jsme započali já s Irenkou už v úterý brzy ráno na ruzyňském letišti. I přesto, že jsme byli na letišti hodně dlouho dopředu jsme letadlo stihli tak tak, protože na přepážce nám tvrdili, že naše letenky nemají v systému. Po troše pobíhání mezi přepážkami a diskuzích se zaměstnanci Czech Airlines nám letenky vystavili, a my směřovali do Paříže, kde se k nám měla připojit Margareta. ALE... ten, kdo z vás někdy přestupoval na letišti Charles de Gaulle, asi tuší, co bude následovat. I přesto, že jsme měli na přestup 90 minut, jsme ho stihli na poslední chvíli. Nepřehledné značení, personál, co neumí nebo nechce mluvit anglicky, a žádná priorita pro cestující s krátkou dobou na přestup vyčerpali všechny časové rezervy, které jsme měli. Naštěstí jsme to stihli a u brány jsme se k velké úlevě Irenky potkali s Margaretou. Let do New Yorku byl dlouhý a většinu z něj jsme prospali.

Yaleova univerzita

Po příletu nás ale nečekal odpočinek na hotelu. Hned jsme na hlavním nádraží nasedli na vlak směr New Heaven, za našim dalším koučem Šimonem, který studuje prvním rokem na Yale University. Pro Irenku nebyla Yale University ani USA žádným překvapením, neboť už obojí navštívila, avšak mě a Margaretě brala návštěva něčeho tak honosného a starobylého dech. Poté, co jsme se na univerzitním kampusu ubytovali, dostali jsme šanci najíst se v místní restauraci The Educated Burgher a seznámit se s dalšími studenty Yalu. Pak jsme se šli podívat na Yale Political Union, která formou debaty probírá nejrůznější otázky Ameriky i celého světa. Tato diskuse byla o DREAM Act: debatovalo se o právech dětí nelegálních imigrantů, co to vlastně znamená být Američanem a komu by se občanství a výhody s ním spojené měly udělovat. Všichni jsme tuto debatu shledali být velmi přínosnou a zajímavou.

Den druhý - středa (Margareta)
Druhý den jsme se probudili v New Havenu na Yale University. Byli jsme unavení i přesto, že jsme dělali vše možné i nemožné, aby nás časový posun neovlivnil. Po vydatné snídani, která nám pomohla doplnit potřebnou energii, jsme se opět vydali na průzkum. Prošli jsme se po kampusu, podívali jsem se do knihovny, do jídelny a na koleje, nakoupili suvenýry a udělali jsme si představu o běžném životě studenta. Ještě před obědem Irenka i Kuba odjeli zpět do New Yorku a já jsem zůstala sama.

Knihovna Yaleovy univerzity

Chvíli jsem pokračovala v průzkumu, kterého cílem bylo najít velkou přednáškovou místnost SSS 114. Ve té se konala přednáška, která byla důvodem mého zpožděného návratu. Na Yale University není nezvyklé, že se studenti setkávají s významnými osobnostmi ze všemožných odvětví, ale pro mě to bylo něco nového. Přenášejícím ten den byl žurnalista působící v časopisu New Yorker a autor čtyř best-sellerů podle New York Times Malcolm Gladwell. Jeho knihy mě zaujaly již před nějakým časem, poslední jsem však dočítala při cestě na pařížské letiště Charles de Gaulle, ze kterého jsem měla spojovací let právě do New Yorku. To, že se setkám přímo s autorem, mě ani ve snu nenapadlo. Byl to neskutečný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Pan Gladwell mluvil hlavně o svých knihách a článcích v New Yorkeru, zárověň však také o svém životě a zkušenostech. Přednášková místnost praskala ve švech a všichni se evidentně dobře bavili. Zhruba po dvou hodinách přednáška skončila a my jsme museli odejít, neboť jsem potřebovala stihnout vlak. Šimon mě ještě před odjezdem vzal na večeři do univerzitní kantýny, kde jsem měla nejlepší cupcake na světě. (Cheesecake cupcake v Berkeley Dining Hall. Myslel bych si, že se mi po dvou semestrech zají. Chyba! - pozn. Š.) Po dvou hodinách cesty vlakem jsem konečně dorazila do New Yorku a po dlouhém bloudění nakonec i do hotelu Parker Meridien, kde jsem si mohla konečně odpočinout. Výlet do New Havenu byl naprosto úžasný a přednáška Malcolma Gladwella byla třešničkou na dortu.

Přednáška Malcolma Gladwella

Mezitím v New Yorku... (Irenka)

Hotel

Po příjezdu z New Havenu jsem Zajdu odeslala na hotel a odešla jsem do práce. Zajda strávil odpoledne v "comic book store" (překladatelský oříšek, který “obchod s komiksy” cele nevystihuje), který si nemohl vynachválit. Asi v šest hodin večer přiletěla z Amsterdamu Lenka a naše výprava už byla skoro kompletní. Zajdu a Lenku jsem po návratu z práce vzala na procházku po Times Square, abych jim pomohla zůstat déle vzhůru a bojovat tak s pásmovou nemocí.

Den třetí - čtvrtek (Lenka)
Co si budeme nalhávat, nikdo nevstává ráno rád. Debatéři s jetlagem obzvlášť. Ovšem jsou dny, kdy i tací vyskočí z postele jako srnky (dobře, možná hopsají jako srnky až po prvním ranním Starbucks), protože se zkrátka na něco těší. Dnešní vypravování je o tom, jak jsme si užívali New York plnými doušky (a rozfofrovali většinu kapesného od rodičů).

Poté, co Irenka vyrazila ráno pracovat jsem já, Margareta a Zajda zamířili do Natural History Museum, abychom se podívali na speciální expozici o vesmíru (a nasbírali extra důkazy, které bychom mohli našim soupeřům omlátit o hlavu). Zatímco Zajda pobíhal od jedné hry k druhé (terraformoval Mars, objevoval jakési krátery a odvracel asteroidy řítící se na Zemi), Margareta poctivě sbírala jeden užitečný fakt za druhým (věděli jste například, že poslat obyčejnou pánev do kosmu by stálo 45.000 dolarů?)... a Lenka, kromě hlídání, že se nikdo neztratil, si čichla k měsíčnímu prachu (smrdí to jako střelný prach) a radovala se z obrázků galaxií jako malé děcko.

Kolumbijská univerzita

Okolo poledne jsme vyrazili za Markem, který byl tak hodný a slíbil, že nás provede po své alma mater, Columbia University. Nejprve nás pohostil v místní menze (nebe na Zemi!), poté nám ukázal knihovnu, kampus, slavnou sochu Alma Mater, tajné pracoviště, kde se kdysi „vařil“ Manhattan Project a hlavně – univerzitní dárkový obchod. Asi je vám jasné, jak se debatéři na knížkách a kartičkách (!) dokáží vyřádit (o koučce nemluvě). Únavu jsme spláchli tzv. bubble tea (to se nedá popsat, to se musí zažít).

Původně jsme měli v plánu vydat se na lanovku a podívat se na New York z ptačí perspektivy, ale pro samé nadšení z Columbie na to nezbyl čas. Tak jsme se odebrali na Broadway, koupit lístky na večer na muzikál The Book of Mormon. Irenka s maskotem Androidem už dávno čekala ve frontě, a tak jsme s velkou slávou zakoupili jedny z posledních lístků na stání. Rychlá večeře, debatéři šli na hotel a my i s Markem do divadla, kam už mezitím z New Havenu dorazil i Šimon s Hannah. Řeknu vám, úplně chápu, proč je toto momentálně nejžádanější show na Broadwayi. Smáli jsme se od začátku do konce, pohupovali se na svých místech do rytmu a zářili nadšením. Lenka s Irenkou, „skalní fanynky“, si pak počkaly na odcházející protagonisty, aby se s nimi vyfotily a – v Irenčině případě – nechaly si podepsat program.

The Book of Mormon - Lenka

The Book of Mormon - fronta

Zbytek večera se nesl ve znamení honu na natáčení nejdéle vysílaného sci-fi britského seriálu Doctor Who, jelikož Irenka vypátrala, že se ten večer natáčí jeden díl „poměrně kousek od divadla“. No, tak blízko to zase nebylo, ale – z pozice někoho, kdo nikdy Doctor Who neviděl (Jen počkejte. - pozn. Š.) – byla přinejmenším legrace pozorovat nadšený dav, který se přesouval jako gigantická housenka po chodníku a následoval hlavního hrdinu, jenž někam utíkal. Opravdoví fanoušci si ale (prý) také přišli na své. (Bodejť by ne - viděli jsme Jedenáctého i Amy Pond běžet! - pozn. Š.) O padesát fotek později už měli všichni dost, tudíž jsme konečně zamířili zpátky do hotelu. Ten den jsme teda sice žádnou práci na IPPF finále neudělali (Lenka, workoholik, šílela), ale rozhodně to stálo za to.

Doctor Who

Den čtvrtý - Pátek (Irenka)
Protože do USA a do New Yorku se debatéři moc často nepodívají a je v něm toho hodně k vidění, maximálně jsem se snažila, aby se tento turnaj lišil od ostatních zahraničních turnajů (na nichž člověk často z města zná dobře jenom hotelový pokoj, nonstop obchod na benzince a nádraží) a opravdu si to všichni užili i jako výlet. O tom byly předchozí tři dny a pokud můžu soudit, byly v tomhle ohledu opravdu úspěšné. V pátek ale nastal čas začít se věnovat tomu, proč jsme vlastně přijeli. Hned ráno jsem proto vzala naši výpravu do naší newyorkské kanceláře Google, kde jsem přes týden pracovala, abychom se tam mohli intenzivně věnovat přípravě. Bylo to celkem těžké, protože venku byl opravdu krásný den, ale podařilo se nám ujasnit si zásadní věci k první debatě, která nás v sobotu čekala.

Příprava v newyorské kanceláři Google

Následoval rychlý přesun na hotel, převlečení se do "business casual" a měli jsme před sebou první část oficiálního programu. Nejprve nás místní studentka provedla po campusu New York University, který leží přímo v centru města. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí, jako například, že zde na zvláštní fakultě lze studovat obor Komiks, čímž bylo rozhodnuto o Zajdově dalším osudu. Následovalo setkání s debatním týmem NYU a vedoucím programu Willem Bakerem. Zlatým hřebem večera byla uvítací recepce v penthousu (střešním bytě) prezidenta univerzity, Johna Sextona.

Penthouse

Večer to byl opravdu povedený, bylo krásné počasí, dobré jídlo a hlavně skvělá společnost našich budoucích soupeřů. Konečně jsme si ke jménům škol, které jsme znali pouze na papíře, mohli přiřadit vesměs sympatické tváře. Potkali jsme se tak se spoustou zajímavých a skvělých lidí, se kterými se určitě pokusíme zůstat v kontaktu. Nejlepší částí večera ale bylo, když se ve dveřích zjevil Anakin s kufrem a my tak mohli konečně prohlásit, že jsme se všichni sešli na jednom místě pohromadě. A já si zhluboka oddechla.

Meme

Mezitím v Praze... (Anakin)
Náročný je život maturanta-debatéra. Vše začalo jako normální školní ráno – bolestivé vstávání, příprava do školy, hektická doprava. Jenže přeci jen velký kufr a tištěná letenka PRG->JFK napovídala, že tohle nebude tak docela obyčejné dopoledne. Poté co jsem se omluvil ze školy po 4. hodině s tím, „že jdu reprezentovat školu“, jsem utíkal na letiště, protože už jsem měl méně než 2 hodiny času. Na letu zajímavé bylo to, že jsem se konečně dozvěděl, proč se na letadla dává palubní zábavní systém. Protože na tomto letu nefungoval, což některé pasažéry přivádělo k šílenství a tak mnozí běhali po letadle a nějací se dokonce pokoušeli kouřit.

Po zajímavé cestě mě čekala přeprava z JFK ke zbytku týmu na Manhattan za cca hodinu – cesta autobusem na Grand Central a dále taxíkem – byla dosti zvláštní. Vzhledem k tomu, že jsem krvácel a lidé v NYC se zdáli být zmatenější než já, tak se dostávat až k týmu bylo psychicky náročné, ale nakonec jsem ke své nevíře spatřil všechny své přátele a trenéry!

Po velice hektické recepci, která byla ale velice fajn – potkali jsme úžasné lidi a někteří členové naší delegace se bavili tím, že ostatním naháněli strach, jsme se odebrali na hotel. To jsem velice ocenil, ale hned za chvíli nás čekala příprava. I přes nějakou rekapitulaci v letadle se mi nepovedlo projít skrze vše, co jsme připravili a tak se konalo dolaďování argumentační linie až do mých biologických 6 hodin ráno. Celá soutěžní část totiž probíhala pouze v sobotu a v případě postupu by nás tak čekaly tři debaty za sebou s minimem přípravy mezi nimi. A taky že se tak stalo...

Den pátý - Sobota (Šimon)
Ráno jsme se prošli na Upper East Side do Harold Pratt House, sídlo napůl legendárního Council on Foreign Relations. (Irenka nabízela udělat túru po významných lokacích Gossip Girl, které jsou samozřejmě z většiny právě na Upper East Side. Byl jsem ale jediný, kdo měl zájem. [<3 D-uck!] So I turned it off.) K snídani jsme si dali čerstvé jahody (a maliny! - pozn. I.) - a potom už byl čas na první debatu.

Snídaně

Každý, kdo se mnou kdy debatoval, vám potvrdí, že být fyzicky nervózní i před debatami, ve kterých je riziko prohry minimální, je moje specialita (Ano! - pozn. L.). Přestože v osmifinálovém kole již byla debata jen dozvukem téměř devíti tisíců slov argumentace, kde jsme měli navrch, nemohl jsem se po celý průběh debaty přestat klepat - a to jsem nemusel říci ani slovo! (aspoň už víte, jak mi je na každém turnaji! - pozn. I.) Nepomohlo tomu ani to, že tento formát ústní debaty jsme si zkusili poprvé - ale totéž naštěstí platilo i pro naše oponenty.

Rozlosování

Jak se formát IPPF liší? Díky dostupnosti afirmativní argumentace před debatou jsou osmiminutové první řeči ze zásady připravené; po devadesátisekundové příležitosti na týmovou poradu následují již reaktivnější pětiminutové druhé řeči. Před finálními řečmi předchází deset minut vzájemných otázek týmu na tým - a dalších deset minut otázek rozhodčích na oba týmy. (Nebyl jsem sám, komu právě toto na celém formátu připadá nejatraktivnější.) Finální “rebuttal” řeči jsou již klasickým shrnutím a vyhodnocením debaty, které ale bez problému může zahrnovat nové věci. (Rozhodčí mají obecně v IPPF mnohem volnější ruku; získal jsem pocit, že hlavním rozhodovacím kritériem je prostě dávat větší smysl a až poté nastupuje důkazní podložení apod., což je rovněž sympatické.)

Své oponenty i rozhodčí jsme ze včerejší recepce už znali; celá debata si tak zachovala jistou příjemnost. Přestože zejména poslední řeč našich oponentů byla vynikající, rozhodnutí 3:0 v náš prospěch nebylo překvapivé, protože na strukturálních slabinách své argumentace nedokázal náš nejoblíbenější brooklynský tým nic změnit.

Tím jsme postoupili do semifinále proti sympaťákům z Notre Dame High School, tentokráte na straně afirmativní. Na debatě bylo znát, že si náš esej důsledně přečetli: jejich argumentace se ale příliš soustředila na faktické tahanice a body, které byly ve srovnání s otázkou “Jak zajistit přežití lidstva?” relativně nepodstatné. Lenka s Irenkou si na konci debaty byly jisté, že jsme postoupili; jelikož druhé semifinále bylo naplánované až po tom našem, šli jsme se připravovat na možnou negativní roli ve finále. (Já jsem si jistý nebyl. Vypadnutí jsem dokonce připisoval tak vysokou pravděpodobnost, že jsem si na něj byl ochoten vsadit. Dopadl jsem tak jen o málo lépe než Eda Kremlička. Co se dá dělat - to, že podstřelování vlastních očekávání při boji proti optimism bias vyústí v přehnaný pesimismus, je známkou toho, že to dělám správně.)

Semifinále

Naneštěstí Irenka při sledování druhé debaty odhadla vítěze stejně špatně, takže jsme se připravovali především proti afirmativnímu eseji Singapuru. Oznámení jednomyslného výroku poroty o tom, že postupujeme do finále proti Lakeview High a budeme strana negativní, nám tedy připravilo ještě pernou dvouhodinovku intenzivní přípravy. Pro produktivitu nefunguje nic tak jako pevný, rychle se blížící termín - obzvláště posledních patnáct minut jsme simultánně vytvářeli obsah v Google Docu s bezpříkladnou efektivitou.

Finálová debata samotná se protáhla téměř na dvě hodiny. Téměř polovinu času oba týmy grilovali rozhodčí - prezident NYU John Sexton, William Brewer a další. Nejzábavnější část přišla hned na začátku - Anakin dostal příležitost říci do tváře Miku Massiminovi, že lidské mise k Hubblovu teleskopu by neměly pokračovat. (Astro Mike nakonec hlasoval pro nás.) Přestože náš tým mohl jasněji vymezit svou pozici vůči afirmaci, kruhovost jejich přístupu (“v rámci vesmírného programu bychom se měli soustředit na lidské mise, protože cílem vesmírného programu je poslat lidi do vesmíru”) se nakonec stala patrnou dostatečnému množství rozhodčích.

Finále

To jsme ale ještě nevěděli. Dokonce se stala věc nevídaná: zatímco tým i zbylí koučové si byli možným úspěchem přinejlepším velmi nejistí, já jsem naopak hodnotil naše šance vysoce. (Všichni, kteří se mnou kdy byli v týmu, vědí, že to se neděje téměř nikdy.) Na hotel jsme se odešli převléci z formálního do formálnějšího a vrátili se na večeři/banket, na němž jsme si ještě drahnou dobu na výsledek počkali.

Čekání nám krom konverzace s našimi “NYU Ambassadors” - sličné Nadiy a Julie - zpříjemňovala “keynote speech” Astro Mika. Přestože snil o vesmíru od malička - ostatně, kdo v generaci Apolla 11 ne? - do NASA se dostal až napočtvrté, v 33 letech. Jeho hlavní poselství - “dream big and go after your dream, but don’t forget to make back-up plans full of happiness” - je něco, na co by kdokoli s ambicemi neměl zapomínat. (Kromě toho jsme se ale dozvěděli vtipné historky ze života kosmonauta. Na záznamu na stránkách IPPF si je můžete poslechnout také.)

A pak to konečně přišlo. Pohár, šek, gratulace, oslavy. A loučení.

Společná fotka s pohárem a šekem

Den šestý - Neděle (Zajda)
Ráno po turnaji je vždycky kruté - vytratí se adrenalin, ale zůstane únava a ospalost. Na druhou stranu probudit se v pokoji s pohárem to všechno trochu usnadní. Po rychlém sbalení a check outu z hotelu jsme se ještě vydali užít si pár posledních hodin na Manhattanu. Začali jsme jak jinak vydatnou snídaní, u které jsme si slíbili, že se tu za rok zase sejdeme. Tak uvidíme... Následovaly nákupy pohledů a suvenýrů, Hello Kitty, nejlepší milkshaky a cupcaky v New Yorku, bubble tea, comic book store, drama na hotelu se záměnou kufrů a vysvobozující cesta taxíkem na letiště. S Lenkou jsme se rozloučili u terminálu 4, a doteď nám není úplně jasné, co jim na přepážce KLM naslibovala (vůbec nic! to bylo na tom nejlepší! - pozn. L.), ale dovolili jí do letadla naložit náš mega šek o rozměrech cca 100 x 50 cm a nic za to neplatit. My jsme si pak užili důkladnou americkou bezpečnostní prohlídku a vyrazili domů.

Cesta domů s titulem a krásným pohárem byla skvělá. Všichni byli k smrti unavení, nevyspalí, utrmácení a na pokraji nemoci, avšak všichni byli z celé duše rádi, že se nám tento turnaj povedl. Z New Yorku jsme se vrátili opět přeš Paříž, protože tam Margareta opět vystupovala. Já a Irenka jsme běželi přes celé letiště Charles De Gaulle, aby nám protivní Francouzi řekli, že i když nám letí letadlo za několik minut letadlo, dopředu nás nepustí. Nakonec nás štěstíčko z turnaje neopustilo a my se ocitli v letadle do Prahy, kam jsme zhruba po hodině a půl dorazili.
Pro mě osobně to byl jeden z nejlepších a nezapomenutelných výletů a zážitků vůbec. Naskytlo se mi zde několik příležitostí poznat skvělé a milé lidi, podíval jsem se zase o kus dál do světa a mohl jsem trávit čas s lidmi, které mám rád. Pro všechny lidi můžu debatování všeho druhu a obzvlášť to v zahraničí doporučit. Určitě nebudete litovat.

Epilog (Šimon)
Česká reprezentace v posledních pár letech dosáhla mnoha zajímavých úspěchů. Odnesli jsme si titul mistrů světa z World Online Debate Championship. Stáli jsme ve finále stuttgartského mistrovství Evropy i semifinále popperovského mistrovství světa v Nizozemsku; vrátili jsme prvenství na Heart of Europe a dalších mezinárodních turnajích zpět do českých rukou. Znovu jsme začali porážet týmy v jazyce, který je jim vlastní a nám ne. S trochou nadsázky - v naší zlaté éře se Langr stal novým Libíčkem, Podhajský novým Pilátem a Habětínová novou Hanzelkovou. (Jen Irenka zůstala Irenkou, protože je dinosaurus. Někdo by měl dát echo Radku Johnovi.)

Vítězství na IPPF do jisté míry strčí všechny tyto úspěchy do kapsy. Proč? Zatímco mezinárodní soutěže z rozpočtu obvykle odčerpávají, tato k němu přidává. Po celou dobu soutěže jsme poráželi týmy na jejich vlastním dvorku - v esejích, které český vzdělávací systém nezná, a v systému, který u nás nikdo nedebatuje. Soutěž samotná se vedla na americké půdě a díky podpoře National Forensics League získala vysoký profil: to umožnilo účast a vyvolalo zájem nejlepších amerických debatérů, což se z různých důvodů děje zřídka i na mistrovství světa.

Ale především: v přímém přenosu jsme prolomili ještě jiný skleněný strop pro české debatéry. Sextánka Margareta s kvintánem Zajdou nestudovali v USA a nepatří k nejzkušenějším středoškolským debatérům, ale byli ochotní tvrdě pracovat a zlepšovat se nejen na IPPF, ale i v rámci národního týmu a National Squad. Přestože si nebyli jistí v kramflecích debatně ani jazykově, zůstali klidní a dosáhli neočekávaného. Ukázali, že úspěch české reprezentace nezávisí jen na tom, že se jednou za generaci pod šťastnou hvězdou narodí nový Gracla nebo nová Milanová: ve spolupráci s kouči, kteří se dlouhodobě angažovali v české i mezinárodní debatě, se jimi sami stali.

Žádný ze současných koučů nebude příští rok v ČR. Shodli jsme se ale na tom, že se pokusíme dalšímu týmu České republiky - nebo snad týmům? - pomoci letošní vítězství obhajovat. Pokud máte zájem - a věřte, že byste jej mít měli! - dejte nám vědět přes zahranici@debatovani.cz. A pokud jste to celé prošvihli, můžete se podívat na záznam debat i vyhlášení výsledků na www.bickelbrewer.com/ippf.